Druhý vatikánský koncil v 60. letech minulého století připomněl a znovu zavedl praxi trvalého jáhenství, které bylo součástí církevního života prvních staletí. Tehdy měli Ježíšovi nástupci (apoštolové a následně biskupové) vysvěcené pomocníky - jáhny, kteří se starali o praktické otázky života křesťanů.

     Také kněží jakožto zástupci biskupů začali mít podíl na duchovní službě. Postupem času však kněžské povolání vystoupilo příliš do popředí. Ve středověku byl představitelem církve především kněz. Jáhni přestali existovat a jáhenství bylo jen předstupněm vlastního kněžského svěcení. Dokonce i biskup byl jen jakýmsi "dovršeným" knězem.

     Konstituce Lumen Gentium Druhého vatikánského koncilu se tak snaží znovu oživit představu a život prvotních církví, kde je hlavním představitelem místní biskup mající své pomocníky - své dvě ruce - kněze a jáhny. Kněží jsou pastýři místní církve a jsou přímí zástupci biskupa ve věcech duchovních. Jáhni směřují více k lidu a věnují se charitativní službě a praktické pomoci kněžím.

     Rozhodně je ale třeba odmítnout představu jáhna jako "polovičního" faráře, nedokončeného kněze nebo pouhého vysvěceného pomocníka. Jáhenské povolání je odlišné od kněžského a podřízenost je spíše směrem k biskupovi.